Berou nám naše děti

Od kamarádky Růženy:

BEROU NÁM NAŠE DĚTI.

Už to dávno znám, protože si trochu vzpomínám. Tehdy to byly děs a hrůza s přáním, že už to nikdy nezažiju, protože to bylo jako v nejčernějším snu. Vzpomínám si.

Berou nám naše malé, milé, roztomilé. Rychle. Schovejme je. Co nemohou dostat, po tom nejvíce touží. Neptejte se , co se dělo dál. Jen věčný boj a oni pořád(pařát) vítězili.

Už zase jedou. Stálé nebezpečí, strach obchází krajinou. Rychle, rychle, ukryjte se. Jen děti alespoň zachránit. Pozdě. Zase zvítězili a sami sebe nasytili. Nás ostatní si nechali napříště?

Proč máme čekat na porážku? UŽ NE.

Dnes zase mají zálusk na naše nejcennější, nejbližší, na naše děti.

My jsme se je tehdy snažili ochránit, vždyť byly naše, náš život, naše budoucitnost, naše přežití. Co však se stalo s námi od těch dob? Proč všichni nestojíme za nimi? Proč dovolujeme, co se s nimi děje a zamýšlí? Vždyť my si je dobrovolně necháváme odcizovat, odtahovat od nás a oslabovat. Proč? Abychom měli klid, nebo slepá víra, že to ONI myslí s nimi/ s námi dobře, že nás všechny chtějí ochránit? Nebo je to ještě jinak?

Jaký život, jaká budoucnost je čeká po záměrech, které s nimi systém má? Toto chceme pro NAŠE dopustit?

Tehdy jsme sami vzali sílu a zodpovědnost do svých rukou bez čekání a dělali jsme, co bylo možné. My věděli, co pro nás naše děti znamenají, jakou sílu v sobě mají.

Jak to dnes cítíte?

Jestliže nám ZNIČÍ naše nejcennější, jejich cesta už je na dlouhou dobu otevřená, už dosáhnou svého cíle. Tak dostanou i nás.

Přemýšlejme o tomto světě, SPOJME SE A ČIŃME.

P.S. Věnujme se jim více, mluvme s nimi, povídejme si s nimi( máme každý své zkušenosti), a poslouchejme je. A ptejme se, jak oni věci cítí, jak tento svět vidí a jak jej chápou?

Je to pro ně velmi důležité.

I toto může být součástí jejich záchrany.