Co bylo před praotcem Čechem
V první kapitole Vás chci seznámit s naší pradávnou historií. Archeologické výzkumy končí u kultury popelnicových polí nebo kultury lužické, které byly prokazatelně kulturami slovanskými. Odkud ale přišli naši dávní předci, se již oficiální věda nezmiňuje. Prapůvod Čechů a dalších Slovanů se nám odkryl díky objevení Velesovy knihy. Co to je za knihu? Dovolím si převzít přesnou citaci z překladu tohoto díla:
„Velesova kniha je Svatým písmem Slovanů. Byla vyřezána do bukových ( někde se uvádí březových pozn.a.) desek novgorodskými veleknězi v 9. století našeho letopočtu a je věnována bohu Velesovi.
Tato kniha popisuje dějiny Slovanů a mnoha jiných národů Eurasie od dob „Praotců“ (20 tisíc let př. n. l.), a rovněž od dob historických, za jejichž začátek je považován počátek 1. tisíciletí před naším letopočtem, až do 9. století našeho letopočtu.“
Toto dílo sepsal mudrc Jagajlo Gan z rodu Starogorodských, v Novgorodě Velikém, v Suroži a Kyjevě v IX. století. Je to jedna z mála písemností, které se nám dochovaly do dnešních dnů. Díky tomuto letopisu se nám poodhalila rouška tajemství dávných dějin Slovanů a tedy i Čechů.
Zhruba před 20 000 lety došlo k prvnímu velkému stěhování z prapůvodní vlasti Slovanů, která byla na dálném severu. První kmeny odešly pod vedením Boha Slunce Jara, prvního Árijce, protože v jejich domovské oblasti došlo k velkému ochlazení (zřejmě první doba ledová). Podle legendy měl Jar tři syny Kyj, Šček (nebo Čech) a Gorovato (či Chorvat) – kteří se postavili do čela stěhujících se národů na východ, západ a jih a stali se tak praotci Slovanů. Při druhé vlně stěhování se část Slovanů, bylo jich celkem pět kmenů, usadila pod Karpatami a začalo se jim říkat Karpeni. Zvolili si stařešinou rodu Sčeka (Čecha) z rodu Árjů. Nicméně jméno Šček (Čech) je svaté jméno, bral si je kníže, který se stával náčelníkem všech západoslovanských rodů. Tato druhá vlna stěhování byla asi před 7 000 lety a nastala po velkém zemětřesení.
Dochované archeologické vykopávky sahají k dobám kultur dunajských mohyl, která se řadí ke keltskému dědictví, kultury popelnicových polí a lužická patří již ke kulturám slovanským z 1. tisíciletí př.n.l..
Dále si dovolím opět citovat z dovětku Velesovy knihy týkajícího se českého národa a Bójů (oficiální věda je považuje za Kelty, ale kniha Velesova dokazuje, že byli Slované), podle nichž by naše země měla nést svůj druhý název – Bohemia:
„Laténská a halštatská kultura, které se od předcházejících v mnoha směrech liší, patří pračeskému rodu Bójů, kteří jsou v současnosti považováni za Kelty. Avšak důvody pro to jsou velmi neprůkazné, neboť archeologie nám nedává zcela jednoznačnou odpověď ohledně etnického zařazení té či oné kultury, nýbrž poskytuje pouze celkový obraz o rozšíření totožných archeologických nálezů. A tak např. Karpeni, jak jsme již uvedli, kteří byli doposud považováni za Kelty, se ve skutečnosti ukázali býti Slovany (podle údajů desek Velesovy knihy). Totéž lze říci i o kmeni Bójů.
…..
Hlavním městem Bójů bylo podle latinských pramenů město Budoris (koncovka „-is“ byla jednoznačně přidána z Latiny). Toto město se rozkládalo u dnešní vesnice Stradonice u Berouna. A v tomto místě se nevyhneme poznámce o tom, že Velesova kniha nazývá Buse (Bože), praotce a prvního vůdce Budorem (či Budyrem). Toto jméno znamená „probuzený“, „buditel“. A není žádný důvod považovat je za keltské, nehledě na jeho proměnlivý osud a v mnoha ohledech tragickou dávnou historii.“
Češi pronikali na území Bohemie v několika vlnách, ale byli stále vytlačováni germánskými kmeny, s nimiž sváděli těžké boje. Trvalé osídlení území Bohemie potomky Ščeka (Čecha) se datuje na počátek 4. století n.l. do doby Attilových časů.
Praotec Čech (Šček), jak o něm píší Staré pověsti české, je bratrem Kyje z rodu Svatojaryčů,
který od r. 430 n.l. vládl v Kyjevě. Téhož roku došlo k odchodu Čechů pod vedením Ščeka, Kyjova bratra, na západ do Karpat pravděpodobně i dále do Bohemie.
Tím má český národ svoji rodovou historii vycházející z rodu Svatojaryčů, jež má ve své přímé linii za Předka boha Slunce Jara
a která po meči skončila vojvodou Krokem, jenž měl tři dcery.
Velesova kniha podrobně popisuje nám utajenou historii Čech před prvními Přemyslovci. Uvádí jména kmenů, vůdců, knížat, vzájemné boje a bitvy, zaznamenává úspěchy i neúspěchy. Nám Čechům ukazuje, jak prastarým národem jsme, odkud jsme v dávné době přišli a kde máme hledat své kořeny. Jasně nás řadí mezi Slovany, kteří svým rodem sahají až k Jarovi, a tudíž i pro nás jsou platné znovu objevené Slovansko-Árijské Védy, z nichž bychom pro doplnění bílých míst v naší historii měly vycházet.
Zároveň jsou védy studnicí moudrosti o Zemi, Vesmíru a Člověku. Seznamují nás nejen s naší pradávnou historií, ale učí nás, jak žít v souladu se sebou samým, s Matičkou Zemí a s celým Vesmírem. V dnešní technokratické společnosti se stal návrat k zákonům Přírody a Vesmíru otázkou přežití.
Dodatek: Velesova kniha vycházela z konkrétních děl autorů, kteří jsou nám dnes již neznámí. Všechna díla byla záměrně zničena křesťanskou církví a inkvizicí jako pohanská, a tím jsme my Slované byli odříznuti od naší vlastní historie, kultury a moudrosti Předků. V současné době je nám dána možnost na tyto slovanské tradice a vědění navázat prostřednictvím Slovansko – Árijských Véd a pomoci tak rychleji ukončit vládu Temna a nastolit vládu Světla.
Abyste si mohli udělat vlastní úsudek,
vkládám odkaz na přeloženou Velesovu knihu,
na jeden protichůdný názor, který označuje toto dílo padělkem
a na jeden velmi zajímavý rozhovor.