Hra - hara

Na počátku byl Bílý Had a Bílý Pauk. Bílé plátno života (živijá, vijá, žijá, čijá) se odvíjelo ve vzájemném přijetí a souznění. Bez uzlíčků a zádrhelů. Tvoření bylo vědomou přeměnou síly na materii, vědomou přeměnou jedné materie v jinou. Částice – vlnění – částice – vlnění.

Kde se vzala, tu se vzala Bílá Myš a řekla: „To je nuda, pojďme si hrát.“ Každá hra má spoluhráče a protihráče, kteří mohou spolupracovat, či spolu bojovat. Tím se hře dala základní myšlenka – dualita. Dualita jako hra – hara – boj – kdo, s koho, či spolupráce. Hráči vytvořili herní pole, vymodelovali herní prostředí a použili své kopie jako figurky pro hru. Rozdělili si vstupní role.

A tím to začalo.

Jako pojistku pro výstup, ukončení hry, či její prodloužení použili klíč – osobní zdrojový kód, kmenovou buňku. Ta je unikátní. Použitím všech klíčů se dá ovládat hra. Pokud by někdo získal klíče od ostatních, získal by nad nimi moc – sám by rozhodoval o ukončení, prodloužení nebo jiné podobě hry. Hráči se domluvili na pojistce – omezené době hraní. Potom hra končí. V případě použití všech klíčů, tedy souhlasu všech prvotních hráčů, se může hra prodloužit, či posunout do jiné úrovně.

Hra sama byla vytvořena tak, aby se učila od hráčů. Prvotní zápal pro hru byl ohromný. Zábava. Každý do hry vkládal mnoho ze svého umu a dovedností. Hra se tudíž učila a učila. I sami hráči se učili, neboť hra sama zdokonalovala prostředí a podněty. Byli do hry přímo vtaženi, že téměř zapomněli, že jsou jen ve hře a nikoli v realitě. To byla první úroveň hry, první level (lev velí).

Na jejím konci se všichni hráči rozhodovali, zda-li použijí klíče a vytvoří hlubší úroveň. Ta by znamenala, hlubší ponoření, souhlas se zapomněním a pokus, zda-li se i přes ponoření se do duality a hmoty dá rozpomenout, či ponechat si vědomí toho, kým hráč je – mocným Tvůrcem hry.

Jako pojistku vybrali ze svého středu jednoho, který měl vše hlídat z venku a hru ukončit pro případ, že by rozpomenutí selhalo. Tento hráč měl velké herní ambice, byl jedním z nejlepších hráčů, a proto pocítil křivdu, že právě on musí opustit herní pole. Cítil se zrazen a vyloučen.

Ať už to bylo jakkoliv, v průběhu druhé úrovně, lev-velu si uvědomil důležitou věc. Má důvěru všech spoluhráčů, je mimo hru, je venku. Přes hru má vliv na ostatní hráče. A začal hrát svoji hru.

Když se druhá úroveň blížila ke svému časovému konci, hráči byli unavení. V této druhé úrovni to už postupně přestávala být zábava, ale u mnohých se překlopila do bolesti a utrpení. Zapomněli kým jsou, přestože ještě mnozí vládli magickými dovednostmi, které v té úrovni zůstaly z původní přirozenosti. A tu hráč – pojistka – pocítil chuť moci a zároveň šanci pomstít se za své vyloučení. Pod klamavou představou, že další úroveň – třetí – bude ráj, bude odpočinek, a pak se všichni vrátí, hra skončí, vymámil z bývalých spoluhráčů jejich klíče, vytvořil čistící mechanismus hry a novou platformu, ořezal schopnosti a možnosti hráčů, vytvořil karmu a reinkarnaci – vězení, ale ještě bylo nad jeho síly zkopírovat klíče pro další použití. Proto věděl, že na konci kola – úrovně potřebuje pro pokračování hry získat všechny klíče od spoluhráčů dobrovolně a vědomě.

Úroveň třetí je ta, v níž se nacházíme. Knížka Ozvěny Věků připomíná úroveň první a druhou. Úroveň třetí je hra duality. Pokud je tu dualita, je stále možné dát dohromady celek, spojit obě protistrany a pochopit.

Tam, kam jsme lákáni je úroveň 5D – pátá úroveň. V ní bude už jen jedna strana duality, UNI. Což je velká past na všechny hráče, protože když mám možnost poznat jen jednu stranu (buď rub nebo líc), jak mohu poznat celek? Mnoho hráčů je už unavených a je lákavým skočit po líci – nebesích. Ale bude to líc? Spíše to bude rub – úroveň ještě hrubší - hustší hmoty, tudíž větší tíže a minimální možnost rozpomenutí se. 5D dimenze je klam, lepík, na něhož se mnozí chytají jako na spásu, ve smyslu – tonoucí se stébla chytá. Spásu – spasení, což je další ořezání schopností a moci, k němuž u těch, kteří se tímto směrem vrhají, dochází dobrovolně a s jejich souhlasem, tudíž v souznění s Vesmírným Vědomím.

Ti z hráčů, kteří již poskytli svůj klíč, zdrojový kód, kmenovou buňku, umožnili vznik simulace – tzv 4D dimenze. Proto se o ní tak málo mluví, jenom jako o přechodovém pásmu a rychle pryč. Jelikož je vytvořena z omezeného počtu klíčů, má stále mnoho děr, jež skýtají možnost pochopit, a dokonce opustit hru.

Čtvrtá úroveň je šance, pátá úroveň je past.

Jak vy, hráči, kteří ještě vládnete svým klíčem, jak s ním naložíte?

Poskytnete jej k otevření další hlubší a hrubší úrovně nebo si jej budete za každou cenu chránit? Neb ten, kdo pochopil, ví, že je figurkou na hracím poli …. tudíž, o co jde?

O nic a zároveň o vše.

Vstupem do páté úrovně si hráči téměř zavírají možnost ze hry vystoupit. Otvírají tím bránu – ánu k sebezničení, recyklaci.

Zvítězí strach, touha, rozum nebo naše podstata IČČI, která sní o návratu domů = ukončení hry?