Jsme spolu
Obdarováváme se. Začínáme chápat, že hmotné dary jsou jen slabou náhražkou darů z nás. Být spolu. Hrát hry, zpívat, tancovat, veselit se, bavit se i trochu rošťačit. Být spolu. Umíme to ještě bez televize, počítačů, tabletů či mobilů?
Máme touhu a potřebu obdarovat druhé, věnovat jim něco pěkného … Nejpěknější by mělo jít z nás a ne být úhledně zabaleno pod stromečkem. Co můžeme dát, když v nás je prázdno, strach a stres?
Můžeme obdarovat sebe. Věnovat si chvilku času, péči, přetvořit shon na vnitřní štěstí ... že můžeme být spolu. Mám-li vnitřní štěstí, světlo, mám co dávat. Je ho pro všechny.
Svátky Slunovratu nás vedou k návratu k sobě, přirozenosti a obyčejnému štěstí z prostého bytí. Jsem v sobě, se sebou a sebou. Být pevným ve svém štěstí, jež si zaštiťuji, mě vede k rovnováze. Vnitřní rovnováha je cílem našeho bytí. Různé oslavy, jako i oslava Slunovratu, nám to jen připomíná. Ve vnitřní rovnováze se propojíme s podstatou vlastního bytí, zřídlem, z něhož vyvěrá naše moudrost a síla. Pevně stojící předáváme dál. V dětské bezelstnosti se noříme do sebe a stáváme se stále více šťastnějšími a přirozenějšími. Opouštíme pózy, masky a hry, abychom se staly šamany vlastního života a oddělili se od uměle stvořeného světa, jež nám je stále ještě dobrou školou v plném smyslu toho slova. Postupně se oddělujeme a směřujeme k nebeským výšinám, které jsou v nás samých. Stáváme se sami sebou, vším a ve všem. Sebe věnujeme našim blízkým a je cítíme v sobě. Jsme šťastní beze slov. Jsme spolu.
Cítíme v sobě i jiné bytosti, velké, i Matku Zem, jež na tento okamžik prolnutí čeká. Být sebou a svítit štěstím. Blaží každou matku vidět své dítě šťastné. Blaží to i Matku Zem. Cítí a vnímá štěstí každého. Blaží to i Slunce, Otce Slunce. Přes zamračenou oblohu, déšť a plískanice sviťme své štěstí. Malé i velké. Sviťme. Jsme spolu.
Sviťme, to je naše věno našim blízkým, Zemi i Slunci. Jsme v souznění. Jsme spolu.
Všem přeji báječný Slunovrat, Ježíška i celé Svátky.
Věra
