Moudrost rodu
... jsem sám …
... jsem sama …
... přestal jsem si rozumět se svou rodinou …
... máma s otcem mají úplně odlišné názory …
... co to ty děti zase vymýšlí … přestaly poslouchat …
... manipulace … slepá poslušnost … hlava v písku …
… staré vzorce chování …
Staré vzorce chování byly dobré pro chov. Pro dobu, v níž jsme byly chovaným stádem. Více či méně poslušným. Díky těmto programům kopírovaným z generace na generaci jsme ji přežili. Nyní končí. Byl to náš slabikář, z něhož jsme se učili číst. Byla to naše početnice, z níž jsme se učili počítat. Byla to naše první třída.
Stejně jako děti odkládají slabikář a početnici, protože v dalších třídách by jim už byly bez užitku a staly se jen zátěží, i my potřebujeme odložit staré programy.
Kdyby zůstaly rody pohromadě, programy by se měnily hůře a pomaleji. Stále by byla potřeba kopírovat předešlé generace a změna by probíhala těžko a trvala by dlouho. Příliš pomalu na potřebu dnešního času. Proto se rody a rodiny rozdělily. Ti nejsilnější – z jakékoli generace – prochází změnou první a umožňují i ostatním členům rodu totéž. Skrz ně se potom děje opětovné spojení rodů, ale již na jiné úrovni. Častokrát nikoli na fyzické společného soužití, ale na mentální, psychické. Víme o sobě, podporujeme se, přestože žijeme každý jinde. Tato vznikající síť je mnohem silnější, než fyzická. Mnohem tíž se trhá, vice posiluje. Umožňuje vytvoření silných rodin spojených ve volném rodovém svazku. Patříme k sobě. Jsme silní společně, ale i samostatně, protože jsme propojeni na jemnější úrovni.
Přeprogramování ale nese i svá úskalí. Je potřeba zničit síť původní – původní soudržnost členů rodu na fyzické úrovni. Zkušenosti proměněné v prožitky se po té uloží do genetické paměti. Vše se zužitkuje. Síť je zpřetrhána. Rody a rodiny se rozpadají. Deziluze. Každý by v této fázi měl hledat sám sebe. Vstoupit do nitra své osobní temnoty, z níž vystoupí posílen, přeměněn. Připraven na spojení s ostatními členy rodiny i rodu. Nejsilnější (nikoli nejstarší) se stávají pilíři. Vše se děje pro něco. U všeho lze pochopit důvod (je-li potřeba). V další fázi nastává propojování pilířů a opětné posílení vzájemnosti a soudržnosti.
V čase rozdělení jsme slabí. Jsme ohrozitelní. Je to čas provokací, napadání, ničení. To k němu patří. Abychom touto dobou prošli, je třeba nalézt vlastní rovnováhu. Rovnováhu mezi světlým a temným, mezi dobrým a zlým. Přestat bojovat, ale umět se obhájit. Přestat páchat dobro, ale umět podpořit. Přestat se bát a začít si věřit. Přestat hrát hry a sundat masky. Přestat posuzovat, odsuzovat i pomlouvat a začít přijímat vše takové, jaké je. Stát se čestným a poctivým k sobě a tím být čestným a poctivým k druhým.
Zůstaneme-li v klidu a v nadhledu, dokážeme vším projít, i když se jeví situace beznadějnou.