Národní sebevědomí

Před několika dny skončilo Mistrovství světa v Ledním hokeji v Bratislavě. Mnoho aut jezdilo s českými vlaječkami. Jejich řidiči tím vyjadřovali fandovství českému týmu. Byť jezdím bez vlajky, co jsem počala rozum brát jako dítko malé, fandila jsem českým hokejistům. Za letošní Mistrovství jim za mě patří dík. Na konci chybělo trochu více hokejového štěstí a díky tomu náš tým odjížděl bez medaile. Co ale znamená medaile? Předvedli skvělé hokejové umění, vnesli napětí do hry, odvedli poctivou dřinu, ukázali obětavost i sounáležitost týmu. Co hlavně dokázali – jako každoročně – spojit český národ. V tu chvíli byla většina lidí hrdá na to, že jsou Čechy.

Proč se dokážeme spojit při hokeji?

Výhra nebo prohra, obojí je vítězstvím. Vítězstvím nad sebou. Zkušeností a prožitkem.

Pokud v nás zůstane alespoň trochu národního sebevědomí do dalších všedních dní, hrdosti na to, kým jsme, má hra smysl. Pokud nás naučí oceňovat výkon, přestože výsledek je odlišný od přání, má hra smysl. Pokud nás naučí přijímat prohru i výhru jako vítězství v životě, má hra smysl.

V opačném případě nás nutí do opakování téhož, než její smysl pochopíme.

Život je hra. Život je výhra i prohra. Život je vítězství. Vítězství znamená objevit sebe sama. My – každý z nás – jsme Život – Bytí.

Z našeho národa vyšlo a stále v něm je mnoho skvělých a světově uznávaných lékařů, vědců, filosofů, spisovatelů, objevitelů, cestovatelů, sportovců … je v něm mnoho poctivě smýšlejících a pracujících lidí.

Podržme si národní sebevědomí i do těch všedních dní plných poctivé činnosti. Ctěme si sebe vzájemně. Už teď se mění svět a každý k tomu přidává své.

Bojuje-li s něčím člověk v sobě, předává boj vnějšímu světu. Cítí-li vnitřní klid, předává jej vnějšímu světu. Je-li pln vášně pro cokoliv, předává ji dál vnějšímu světu …

Buďme sebejistí, nikoli pyšní.

Důvěřujme si bez namyšlenosti.

Věřme si bez nadutosti.

Zvedněme hlavu a budujme svět, v němž se nám bude dobře žít. Pokud proměníme sami sebe, změní se svět kolem nás. Ti, kteří dnes vládnou, protože jim to naše nastavená umožňuje, odejdou.

Každá změna se děje odspoda. Těžko chtít po jiném to, čemu se sám bráním.

Odložením pýchy, arogance, domýšlivosti, nadutosti, ješitnosti, nafoukanosti, samolibosti, furianství, zpupnosti, pohrdavosti i pohrdlivosti, povýšenosti, chlubení i vychloubání, okázalosti, ale i prostoty, obyčejnosti, skromnosti a skrovnosti, jednoduchosti, ponížení i ponižování, odložením toho všeho je možné poznat sebe.

Kdo pozná sebe, přestává hodnotit druhé, posuzovat i odsuzovat. Neb zrcadlo, jež ostatní nastavovali, se vyčistilo.

Člověk se stává sám sebou, přirozeně sebejistý, sebevědomý a sebeuctivý. Totéž vysílá k ostatním.

Svět kolem něj se mění, mění se vzájemnou úctou i čistotou.

Každý z nás má sílu a možnost měnit svět skrz osobní proměnu. Nikoli zvenku, ale zevnitř.