Poselství Vlka

Tento můj článek posílám zejména účastníkům setkání v Brně (ale nejen jim), kde se potkají přátelé SAV (Slovansko - árijské védy). Troufnu si říct nejen přátel SAV, ale i lidí, kteří se hrdě hlásí k naší slovanské minulosti a chtějí žít svobodným životem. Objevují nebo již mají v srdci lásku k Zemi Midgard, Jarilu Slunci, Přírodě, cítí, že rodina a Rod byly a vždy budou nejdůležitější stavební částí svobodné společnosti, ačkoliv nyní to vypadá jinak. Cítí ve vzduchu změnu. Jak řekl Albert Einstein: „Tma je místo, kde není světlo.“ A já dodávám: „Světlo k nám začíná pronikat, proto přestává být místo pro tmu.“ A to je ta změna.

Začal nám Věk Vlka. Já jsem zvažovala, jestli se vydat na setkání. Přeci jenom to mám do Brna na posezení u šálku dobrého čaje dost daleko. Rozhodla jsem se, že nepojedu. Chci Vám ale na setkání poslat pozdravení.

Přemýšlím, co napsat. A nic. Nic „kloudného“ mě nenapadá. Pustila jsem si tedy oblíbené relaxační CD, uvelebila se v křesle u počítače a nechala se unášet mořskými vlnami.

Netrvalo dlouho a z šumění vln se vynořoval a zase mizel krásný mohutný vlk. A nic víc. Hlavou se mně mihlo: „Co mi chceš říct?“ A zase nic. Jen z reproduktorů se linulo šumění moře, zpěv velryb - to vše podbarvené krásnými tóny. Po chvíli jsem se do nich opět ponořila a uviděla jsem se, jak stojím na kraji březového lesíka a proti mně se žene vlk – vůdce smečky, cení výhružně zuby a za ním dobíhají ostatní, kteří kolem mne vytvářejí kruh. Nejprve velký, ale jak kroužili a cenili tesáky, kruh se postupně zmenšoval. Žádný z nich přímo nezaútočil. Intuitivně jsem proti vůdci otočila dlaně - se znamením, aby přestal. Otáčela jsem se na místě podle toho, jak kroužil kolem. Nezabralo to. Kruh se pomalu, ale stále zmenšoval. Je zvláštní, že jsem necítila žádný strach, vůbec žádný strach. Jen obdiv a lásku. Řekla jsem si, jestli mě mají roztrhat, je jedno, jestli budu stát nebo sedět. Pomalu jsem usedla do tureckého sedu, otevřela jsem náruč k obloze a své Vědomí propojila se Zemí i s Vesmírem. Přímo jsem fyzicky cítila, jak mnou protéká ohromné množství světla a září kolem. Vlčí smečku jsem přestala vnímat. Až po chvíli jsem cítila na pokožce velmi jemný dotek chlupů. Příjemný, až něžný. Nehýbala jsem se. Po další chvíli se tok energie začal zmenšovat až ustal. Vůdce smečky, který se mě nejdříve velmi jemně dotkl, mi nyní položil hlavu do klína. Otevřela jsem oči. Jeho velká hlava spočívala klidně na mé levé noze. Pohladila jsem ho. Ani se nepohnul, jen jeho partnerka stojící po mé pravé straně dala najevo nelibost. Snad chvíli žárlila. Vlk vůdce, aniž by se pohnul, otevřel oči, podíval se na ni a zase je zavřel. Vzápětí si i vlčice ke mně lehla a položila si hlavu na mou pravou nohu. Skoro jako na povel. Pohladila jsem ji rovněž. Celá smečka ulehla v kruhu kolem nás.

Opět se mi do mozku začaly vkrádat tóny hudby a šumění moře. Obraz smečky, jak s ní odcházím do březového lesa, vlka vůdce po své levici a jeho partnerku vlčici po pravé straně, pomalu mizel.  

Je nás mnoho bytostí, ale jsme jedno Vědomí. Divoká zvěř, stromy, krystaly jsou tu proto, aby nám pomáhaly na naší životní pouti. Dokážeme-li se naladit na S(polečné)Vědomí, dokážeme čerpat moudrost věků. Příroda je tu pro nás. A vlci jsou pro mě odjakživa symbolem nejen síly a vytrvalosti, ale i ušlechtilosti, spolupráce a věrnosti. Tedy všech vlastností, které budeme v právě začínajícím Věku Vlka potřebovat.

Vlci nám ukázali, jak mocná síla je Světlo, které k nám přichází. Že ne vždy bojem se vítězí, že ještě mocnější je láska. Myslím, že to je to, co nám všem přišli říct.

Zdravím Vás i se svým polovlkem  :)