Rovnováha a záplavy

Počnu citátem z knihy Hernána Huarache Mamaniho CESTA ŠAMANA, 

str. 156 - 7:

„Některé národy jsou materiálně bohaté, ale vzdalují se spiritualitě a tvoří disharmonii v přírodě, která se naopak zcela zákonitě snaží o rovnováhu. Když se člověk honí za hmotnými statky, dostihnou ho nemoci a nehody schopné ho zničit. Když národ směřuje k přehnanému materialismu, příroda se postará o jeho vyhlazení tak, že rozpohybuje destruktivní síly a energie, jako jsou epidemie, války, sopečné erupce, zemětřesení, potopy a uragány, klimatické změny a kosmické katastrofy.“

Můžeme si za to, co se dělo v prošlém víkendu sami?

Na co to ukazuje?

Před jakými volbami stojíme my, náš národ, stát, politici?

Vichřice a povodně.

Narovnané toky zbavené meandrů pláčí.

Choré dru (stromy) umírají a ve větru se lámou.

Vysušená půda zbavená dru ztratila schopnost zadržet vody.

Beton a asfalt pokrývají zemi a berou ornou půdu.

Zmizel vztah k zemi jako naší půdě, jež nás živí, k zemi jako území, na němž žili a umírali ti před námi, bránili ji vlastními životy proti útočníkům.

Války a boje.

Vedeme boje osobní se sebou či s okolím?

Vedli jsme v nám známých dějinách války obranné či útočné?

Co zůstalo z vědoucího národa Cíchů, který vedl kmen Nýsů až sem, do kotliny, jež se stala naším domovem?

Co zůstalo?

……..

Něco je špatně.

Příroda – načer – zjednává nápravu a uvádí vychýlené zpět do rovnováhy.

Stačí to, aby se dříve vědoucí, dnes ustrašení, poslušní, a tedy spící, probrali? Nebo ……..

Nebo se ještě můžeme divit, co příroda umí. Potom pozdě plakat nad rozlitým a rozbitým ……..

Neb příroda jen zjednává rovnováhu mezi materiálním (vnějším) a ičči (duchovním - vnitřním).

Obecně je mnoho lidí orientováno jen na vnější svět a tím ztrácí sami sebe uvnitř. Tím ztrácí cítění a jsou jen vláčeni emocemi. To je cíl materiálního světa. Ti, co jsou orientováni do sebe, poznávají vnější svět skrz sebe, sebe obyvatele těla, formy. Přibližují se rovnováze s přírodou. Jdou cestou poznání a poznávání a tím – neb jim zůstává ičči a tedy cítění – jsou vedeni intuicí.

Národ Cíchů byl – je? vědoucí. Proto je zde tolik di (jedinců), kteří se rozpomínají a probouzí.

Voda i vítr jsou očistou i varováním.

Připomínají nám naše národní poslání této doby – a to vůdčího národa, našich, kteří povedou probuzené lidi do další doby. Jako kdysi přivedli kmen Nýsů.

Voda způsobila mnoho osobních tragédií.

Způsobila spolu s vichřicí mnoho škod materiálních.

Tím na jedné straně ukazuje pomíjivost hodnot hmotných, závislost na nich i lpění.

Na druhé straně ukazuje důležitost těchto hodnot a sounáležitost, neb náš národ se vždy v těchto vypjatých chvílích spojí a podrží ty, kteří to potřebují nejvíce – hmotně i jinak.

Možná nás příroda tímto drsným a sobě vlastním způsobem varuje.

Varuje a pošťuchuje.

Pošťuchuje a přímo nás strká k tomu, abychom se spojili i jindy a jinak.

Abychom navázali na veliko našich, kteří tudy prošli před námi. Abychom zvedli hlavu, pustili strachy. Abychom se postavili proti diktatuře a postavili se sami za sebe.

Radarová mapa byla zajímavá. Mraky se stáčely ze všech stran nad území naší země.

Váhy v obrázku k tomuto článku naznačují, jak křehká je rovnováha. Kdo na nich byť jedinkrát vážil, ví, o čem píšu. Tuto rovnováhu jsme narušili nebo se chystáme narušit. Je ještě čas?

Co myslíte Vy?