Slova jsou vlnění

Slova, slova a opět slova.

Můj video-seriál se zaměřuje na slova. Mluvíme všichni. Ať již česky, rusky, německy, čínsky …. Prvním jazykem je ten, kterému se učíme ve své rodině, od matky i otce. Ženě – matce je geneticky dán předpoklad pečovat o malé děti. Pobývá s nimi většinu svého času. Hovoří na ně. Děti svá první slova přejímají zejména od svých matek, mám, mamin, maminek. Proto prvnímu (stále pro mnoho lidí i poslednímu) jazyku, jímž se umí domluvit, říkáme mateřský.

Tento mateřský jazyk by měl být schopen navázat spojení s DNK.

Mělo by se to dít na základě zvuku, jež vytváří vlnění, kterým každé mluvené a pronesené slovo je. Vlnění, či frekvence, jejímž důsledkem je určitá vibrace, programuje a tvoří vše kolem nás, v nás i nás. Zjednodušeně řečeno - jsme zhmotněnými slovy. A ještě více. Slova zapisujeme. Písmeno = znak. Každý znak – byť statický – vysílá do svého okolí též vlnění. Zvuk se tudíž spojuje s tvarem.

Chceme-li tvořit vědomě, měli bychom vědět, co určité seskupení zvuků (jinak hlásek spojených do slov a slov do vět) tvoří.

Žijeme v době klamů. Kdy jeden klam je překrýván druhým a to celé je několikrát otáčeno. Pravdu či čistinu hledáme jak jehlu v kupce sena nebo skrytou pod nánosy slupek často protichůdných informací. Zbývá otevřít si vlastní cítění a hledat v sobě. Hledat ve vlastní genetické paměti. Hledat k ní klíč.

Všichni tento veledůležitý klíč máme. Jen se trochu, spíš více, pokroutil a přestal pasovat k zámku. Zámkem je paměť DNK (DNA), klíčem jsou slova, či spíše vlnění, jež jimi plyne.

A to je důvod, proč je naše řeč, naše mateřská řeč, český jazyk, již po staletí ničena. Nejvíce se na ničení podepsalo tzv. Národní obrození. Českou řeč obrozovali německy mluvící Češi - jezuité, v jejichž čele stál Josef Jungmann. Více si o tom můžete přečíst v knihách prof. Jaroslava Bidla. V nich se též dovíme, že Karel Jaromír Erben spolu s Františkem Ladislavem Čelakovským usilovali o obnovení řeči podle venkovské mluvy, kde zůstala poměrně zachovalá a šla by oživit. Byli ale umlčeni. V současné době zajímavě smýšlí o naší mateřštině bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva.

A dostávám se k tomu, čím jsem začala. Mluvě – jazyku – řeči – slovům – zvuku a ruku v ruce se zvukem ke tvaru – znaku – písmu.

Pouze klíč patřící k zámku jej odemkne. Tudíž pouze slova souznějící s naší DNK informací ji pro nás otevřou. Podle mne je třeba se slovy zabývat, abychom jejich sílu pro sebe mohli užít.

Vzhledem k tomu, že i moje vědění se stále posunuje, sloupávám postupně slupky nánosů, i moje informace si v průběhu času odporují. Tím ale vytváří celek a ukazují cestu. Vše má svůj rub i líc. To ví Ti, kteří na setkávání do Ovečky v Nové Pace přijíždí opakovaně. Dík jim za to, že tvoří souznějící tým, který společně posouvá hranice poznání.