Volby

Blíží se nám volby.

Ohromné množství stran se už nyní uchází o přízeň voličů, kteří jim u voleb odevzdají svůj hlas.

Volba(y) je od možnosti volit, vol-it.

vol – lov

Aby lid mohl volit mezi stranami, v nichž málokoho zná, strany a jejich členové se představují.

Loví.

Loví mezi potencionálními voliči, kteří by jim mohli odevzdat svůj hlas.

Vsuvka: I rybář, když chce ulovit velkou rybu, musí nalíčit velkou a chutnou návnadu. Když chce ulovit větší množství rybek, rozhodí síť a případně nadrobí návnadu, aby rybky do sítě vpluly samy.

Je až s podivem kolik lidí stále pluje za návnadou přímo do sítě.

Volba uskutečněna, lov naplněn.

Jen rybky v síti se diví, že drobty návnady byly první a zároveň poslední dobrotou, jíž dostaly od lovců.

A příště? Je to stejné. Děj se opakuje a bude opakovat do té doby, až rybky prohlédnou. Prohlédnou a místo plutí za drobty darované „někým“ se postaví sami za sebe a budou si hledat své drobty i velká sousta, jimiž se nasytí, nikoli na úkor jiných.

Dokud bude ve společnosti strach, budou mít lovci plné sítě, jsou potřeba.

Dokud bude ve společnosti odpor, budou mít lovci plné sítě, jsou potřeba.

Až se společnost posune na roveň pochopení sounáležitosti protikladů, budou mít lovci prázdné sítě, přestali být potřeba.

Proto média stále udržují v lidech strach. Strach z čehokoli. Kdo se přestal bát viru, bojí se pádu ekonomiky. Pokud budou tyto dva strachy překonány, vymyslí se další důvod, proč se bát.

Co lidem v této situaci zbývá je hlas – halas.

Kdo je halasný - hlasitý, je hodně slyšet. Hodně slyšet většinou potřebuje být ten, jenž hlasitostí halí, překrývá svůj strach, snížené sebevědomí, či je to projev nabubřelého ega.

Hlas je dnes potřeba k běžné mluvě. Tvoří se pomocí hlasivek. Hlas a řeč jsou ale též omezením. Slovy lze těžko vyjádřit pocit. Ten je potřeba cítit, bez pocitu jsou jakákoli slova plochá. Přesto je hlas důležitý. Důležitý pro běžné dorozumívání.

Odevzdá-li někdo svůj hlas, jakoby odevzdával možnost a schopnost se za sebe postavit – halasit. Odevzdává jej rybáři se sítí a jen se potom diví, jakým způsobem a k čemu jeho hlas slouží.

Je zde generace lidí vyrůstajících v poslušnosti a důvěře. Důvěře v poctivý svět kolem nich. Proto je potřeba poslouchat, učit se a věřit autoritám. Tito lidé povětšinou udělají vždy to, co se řekne, protože tak byli vychováni. Půjdou i k volbám. Jen si diví, že je možné to i ono. Proč se to děje?Rozum to přestal brát.

Pak je tu generace rebelů, odpůrců. Vychovaných předchozí generací, ale rebelující proti jejich slepé důvěřivosti a poslušnosti. Vidí svět jinak, mají snahu jej změnit, ale cestu vidí pouze v odporu proti stávajícímu. Tedy odpor k autoritám, odpor k poslušnosti, odpor k důvěře, jíž zaměňují za naivitu. Zlo a dobro přeci stojí proti sobě. Z této generace část půjde k volbám a bude volit stranu názorově jim nejbližší, část v odporu zůstane doma.

A je tu už i nejmladší generace. Generace, která si nese potenciál všechno pochopit a vyvést společnost k sounáležitosti. Ale vynořil se zádrhel. Silný člověk potřebuje silné a stabilní zázemí.

O tom příště, neb si to říká o obsáhlejší povídání.

Závěrem bych chtěla napsat, že vše je otevřené, v pohybu a prolínající se. Tudíž mezi generací „poslušných“ je i mnoho rebelů, či vědoucích. Stejně i v dalších jen orientačně rozdělených skupinách.

Jít k volbám, či nikoli? Na tuto otázku si každý musí odpovědět sám.

Za sebe jsem cestu popsala. Být čím dál více v sounáležitosti se sebou a budovat svoji oázu.

Zároveň sledovat bez emocí dění, vědět a být připraven. Připraven na cokoliv bez lpění na čemkoliv. Připraven posunout se tam, kam člověka povede jeho intuice. Intuice je propojení se sebou uvnitř. Ta ví a vede. Vede tam, kde člověk má být, vede ho k prožitkům, které jej čekají. Člověk reaguje. Díky těmto reakcím moudří. Pokud je v plném propojení se svou intuicí, je vždy tam, kde má být, a dělá to, co je v tu chvíli potřeba. Bez hodnocení situace.

Cělis barzá