Význam řeči

Moje poslední články směřují k významu řeči a síle slov. Stále jsem hledala něco, co mělo být její součástí či podstatou, ale už to zmizelo. Cítila jsem, že jazyk - věty, slova- utváří lidi i národ. Vypovídají o jeho povaze, vlastnostech, postavení. Přes jazyk je možné s národy manipulovat a směřovat je jinam než bylo jejich původním posláním.

Domnívám se, že se tak stalo i s naším jazykem.

To, co jsem hledala, jsem našla v knize Uralské okno. Původní zauralské národy, o nichž se v knize píše, hovořili jazykem, který byl postaven na sounáležitosti všeho se vším a na podobenství. To ostatně používal i Ježíš, je na něm postavená gnose i například alchymie. Používají je dodnes některé přírodní národy. Podobenství stojí na spojování a propojování. Na propojení něčeho společného. Na podstatě sounáležitosti všeho se vším. Člověk se stává zároveň pozorovatelem a účastníkem děje. Vnímá zvenku i zevnitř, vnímá společné i protikladné a spojuje do celku. Vidí nejen kabát, ale i vše pod ním, vrstvy oděvů - slupky i tělo. Kabát je podobenství vnějšího, vrstvy oděvů je podobenství slupek zakrývajících vnitřní – tělo. V tomto způsobu vyjadřování souvisí vše se vším. To, co je v naší řeči vyjádřeno jako protiklad, a tudíž i tak vnímáno, je v původní řeči vnímáno jako celistvost.

Vyjadřováním v podobenstvích se propojuje činnost obou hemisfér a rozšiřuje se schopnost myšlení i vidění – představivosti, i schopnost vnímat vše kolem sebe jako celek.

My jsme si zvykli nazývat cokoliv přímo. Když řeknu „kabát“, lidé si představí kabát, již méně vrchní vrstvu čehokoli. Navíc se do naší řeči postupně vloudilo posuzování, a tím i odsuzování či upřednostňování. Vymizela slova podobenství a přišla nová, hlavně v podobě přívlastků, pomocí nichž definujeme podstatné jméno.

Např. kočka – velká, malá, rychlá, pomalá, líná, hbitá, mouratá, černá, bílá atd. Přisuzujeme jí vlastnosti, které na ní vidíme v tu chvíli. Realita může být jiná. Danou vlastnost může vidět jenom jedinec, který jejím přisouzením kočce může měnit původní realitu. Přisouzením vlastnosti též zmíněnou kočku posunujeme na hierarchickém žebříčku našich hodnot.

Hierarchie je jak na temné, hrubé straně, tak i na světlé, jemné straně. Rozdělením na temnou a světlou vyjadřujeme dualitu a hierarchii. Ve skutečnosti je to celek. Jako mince o dvou stranách. Buď vidím její líc nebo rub. Je těžko vidět obě strany společně, mohu však vidět hranu. Tato hrana mince je spojením rubu i lícu, pochopením duality i hierarchie.

Naše řeč v současnosti tvoří to, co je v jejím slovníku. Ve slovníku chybí podobenství, přirovnání, ale je plný slov porovnávajících, která rozdělují v obecnosti na dobré a zlé, na lepší a horší, na nejlepší a nejhorší. Tím jazyk spoluvytváří hierarchickou společnost, v níž všichni žijeme. Hierarchie  je v pořádku, protože tady je a má lidi něco naučit. Podstatné jsou hodnoty, podle nichž je hierarchie tvořena. Mnoho z vás to cítí a snaží se to změnit. Připojíme-li i proměnu jazyka, řeči, věci se začnou měnit rychleji.

Vrátit se či postoupit k sounáležitosti, znamená i přeměňovat svůj jazyk k původnímu ve významu méně posuzování, více přirovnání. Posílí se tím i rychlost myšlení a slovník se obohatí o další slova, která dnes chybí. Přestaneme vidět buď rub nebo líc, ale začneme vidět celek.

Paměť národa je v řeči. Díky zapomenutí původní řeči, vytrácí se i paměť národa. Vytrácí-li se paměť národa, lze měnit jeho dějiny. Díky změněným dějinám lze manipulovat národem. Vzpomenutí si skrz otevření genetické paměti toto vše zastaví. Lidé znovuobjeví kdo jsou a proč tu jsou a český národ dokončí své poslání. Poslání, jehož naplňování se děje v tomto čase.