Vzpomínky na budoucí
Je tma.
Je tma, z níž sem tam problikávají světýlka, někdy i malé roje jako za letních nocí roje světlušek.
Je tma. Nikoli taková, jaká je za vlahých letních nocí, které lákají ke snění při pohledu na letní oblohu.
Je tma. Studená a vlhká. Temná a bez hvězd. Občas nějaké světýlko zhasne, občas se jiné vynoří.
V té tmě se lidé přestali vidět, přestali se vnímat, přestali žít. Naráží do sebe, klopýtají. Někteří padají, jiní je překračují. Bez vcítění, bez emocí. Jít a žít.
Co je život? Co je žití?
Stačí drobné změny, které někdy někdo vypustil a na něž se nabalují další a další. Jak sněhová koule valící se z kopce, která strhne celou lavinu.
Žití, žijí, živi, čivy (nervy), cítí, čí, čchi, ičči.
Odříznuti od sebe vnímají lidé jen tělo. Přestali vnímat sebe. Všudypřítomný strach ze smrti je paralizuje, jsou jím hypnotizováni a jdou dobrovolně na porážku.
Děje budoucí? Děje minulé?
Odevzdávají sebe, aniž by věděli, že sebe odevzdávají.
Pod rouškou ochrany a štítu (ščítu) proti smrti, umírají. Umírají za živa s žízní po životě na rtech.
S žízní po čití, cítění sebe. Ztraceni.
Už to tu bylo. Už jsme to zažili.
Noty, scénář. Hra. Pravidla.
Stejná hra, stejné noty, stejný výsledek.
Co děláme stejně podle předem daných not?
Co můžeme změnit, aby se změnil výsledek?
Smějící se tváře bez halení, síla, poznání sebe a důvěra v sebe. Důvěra ve smrt. Vždyť smrtí vždy počíná další. Tedy důvěra v další, přicházející.
Kdo dnes položí život za Naše lidi, Naší zemi? S důvěrou v pokračování?
Naši Ptajej (předkové) to udělali. A dělali to ve známých dějinách vícekrát a bezpočtukrát v dějinách skrytých, jež se opakují v časové smyčce. Noty – scénář pro ni je upravován a reaguje na změny v té předchozí. Čestně a rovně stáli Naši Patjej v hrách minulých. Jak stojíme my? Jak stojíme sami vůči sobě? Rovně či strach člověka pokřivil? Časová smyčka, zapomenutí. Pomni – vzpomeň.
Tvář stažená a skrytá budí strach. Buňky se stahují. Stažené pozbyly schopnosti přijmout sílu pro svůj život. A to málo, co mají, si ponechávají. Přežívají, oslabují, umírají. Strach sám zabíjí. Možná reakce na vzpomínky skryté hluboko v buňkách člověka jej stahují. Je čas strach = sata-rach pustit a do volného nivó (prostoru, roviny) vložit veselí.
Tvář rozesmátá budí veselí. Buňky se otvírají. Přijímají sílu a umožňují jí dál kolotat. Přijímám a pouštím, síla se vlní, teče. Veselí přeskakuje z člověka na člověka. Je nakažlivé. Usmějte se na někoho – většina úsměv vrátí. Úsměv zbavuje strachu. Úsměv je ščítem. Úsměv bez halení. Úsměv a veselí je hybnou silou vesmíru, čiviaa (živiá - života). Úsměv a štěstí. Veselí je rovina v sobě.
Po každé noci přijde ráno. Každou tmu vystřídá světlo.
Až otevřeme dveře vedoucí z časové smyčky, počneme znovu čiviaa = nervy = cítění = život.
Klíč je na dosah.