Změna je život
Tak (- kat) se včera opět upalovaly čarodějnice.
Upalovala se moudrost. Čarodějnice byly vědmami, bylinkářkami i matkami. Měly sílu, jíž si byly vědomy a kterou používaly pro svoji rodinu, rod. Byly silné. Slabí a mocichtiví se zalekli síly. Ženy – Vědmy (Vědoucí Matky) byly nařčeny z čarodějnictví, z konání zla. Místo oslavy, úcty i respektu k jejich moudrosti byly vrhány do ohňů. Oheň je živel ničení a přeměny. Tím byla moudrost umlčena. Vlády se ujal strach. Ztratilo se vědění a zůstal zvyk. Zvyk, který přetrval do dnešních dnů. Zvyk, jež je rituálem. Rituálem pomyslným či faktickým (slaměné nebo jiné čarodějnice postavené na hranice), který do dnešních dnů upaluje ženy, Vědmy. Ač si to málokdo uvědomuje, každý rituál je magie. Magie činí se silami. Skrz rituál upalování čarodějnic je do dnešních dnů oslabována, upalována a ničena síla i moudrost žen. Síla i moudrost je přeměňována v bolest a strach.
Poznání je změna přes pochopení, procítění a prožití. Když vím, mám volbu. Zůstanu u starých zvyků, ačkoliv vím, co způsobují, nebo se vydám jakýmkoli jiným směrem? Volím a řídím svůj život.
Změna je ztráta dosavadního, co znám. Byť mi v tom je třeba špatně, ale znám to. Umím se v tom pohybovat. Mám své „jistoty“. Změnit je, opustit známé a vyjít do cizího, opustit současné za dosud skryté.
Mám k tomu odvahu? Co mě tam čeká? Bude to lepší, či horší? Proč měnit?
Do toho ze všech směrů útočí informace o připojení se k linii rodu, ke kořenům. Otvírá se genetická paměť, vzpomínky. Je tak dobře v tom, nač se rozpomínáme … vyšívané oděvy, kresby, písně, tance, zvyky …
Je v tom dobře. Z chaosu a shonu všedního dne je to pohlazení na duši. Klid, mír a odpočinek.
Ať už jsou zvyky původní nebo nastrčené a pozměněné patří době, jež byla. Jsou to kořeny. Kořeny, prožitky, které jsou v nás.
Doba jde dál.
Nyní je doba zlomová, lámou se věky. Počíná další svět. Ten svět je naším dílem. Dílem, které je plodem našich současných myšlenek, slov a činů.
Stojíme na rozcestí.
Přijmeme změnu, směnu a výměnu i s riziky a bez jistot na něž jsme zvyklí?
Jistota je ve změně, posunu, vývoji i rozvoji. Přijmout změnu je posun.
Nebo ustrneme ve starém, přežilém a překonaném?
Ustrnout znamená zůstat stát a opakovat již prožité.
Spali jsme. Spalo naše Bytí. Je to stejné jako když v zimě spí příroda. Děrevům (stromům) opadají listy, trvalky stáhnou sílu do kořenů a nadzemní část umírá, letničky se vysemení. Všichni spí a odpočívají a čekají na delší den a více světla, silnější sluníčko i teplo. Každá rostlinka ví přesně, kdy se má probudit a počít žít. Některá brzy, ještě je sníh, jiná si dává na čas a čeká téměř do horkých letních dní.
Kdyby rostliny ustrnuly ve svém životě u svých kořenů, i přes nástup tepla a světla by děreva zůstala bez listí, trvalky v zemi a semena bez vyklíčení. Stále dokola jdou rostliny odvážně do dalšího vývojového období s důvěrou a silou Života v nich.
Stejné je to i s lidmi. V některých se Bytí probudilo dříve, aby objevovalo skryté, objevovalo informace pro sebe i ostatní. Je to zahřátí kořenů, aby začaly pouštět nové výhonky. Je to pochopení součinnosti světla a tmy, života a smrti.
Nyní je čas, v němž je třeba vzít očištěné vědění a sílu nashromážděnou v kořenech generacemi předků i námi, odpoutat se a budovat dál. Původní je kořenem, z něhož má vyrůst svět. Náš svět, Svět, v němž žijeme, budeme žít a budou žít naši potomci.
Zvolíme-li sobě i jim ustrnutí a opakování, či změnu, směnu a posun, se děje nyní.
Každý volí: ljubov (láska) a důvěra x strach
posun x ustrnutí
život x smrt
Kdo pochopí strach, ustrnutí a smrt, přijímá ljubov, důvěru, posun a život.
Bytí porozumělo jistotě bez jistoty.
Bytí prožilo dualitu a vrací se do celistvosti bez dělení, posuzování a hodnocení.
Bytí přijímá život stejně jako smrt, přijímá posun stejně jako ustrnutí, přijímá ljubov a důvěru stejně jako strach. Respektuje a udržuje si respekt vůči sobě.
Vystupuje ze Hry šálení, mámemí a magie a stojí na počátku světa, který již buduje cíleně a čistě.
Buduje Náš svět. Svět, v němž žijeme, budeme žít a budou žít naši potomci.